Vyrůstala jsem v neúplné ateistické rodině. Znala jsem pár katolíků, ale jejich víře jsem nerozuměla. Říkala jsem si, že i kdyby člověk chtěl, tak tomu přece nemůže věřit. Bibli jsem měla v ruce jednou, přečetla jsem si pár kapitol na začátku, ale pak mě to začalo nudit, tak jsem ji kamarádce vrátila. Za dva roky jsem se připravovala na přijímačky a kvůli tomu jsem musela přečíst nějaká díla v němčině. Franz Werfel byl český, německy píšící židovský spisovatel ovlivněný katolictvím. V doslovu románu Píseň o Bernadettě psali, že prý slíbil Bohu, že pokud se mu jako židovi podaří uniknout před nacismem do USA, z vděčnosti Bohu napíše tuto knihu. To se mu nakonec podařilo a knihu opravdu napsal. Zaujalo mě, že někdo počítá s Bohem jako se skutečností. A neodbytně se mi vracela myšlenka, že jestli Bůh opravdu existuje, tak nemůžu žít tak, jako kdyby nebyl, protože to by byl velký životní omyl. Ale nevěděla jsem, jak to mám zjistit a co mám dělat. Myšlenka na to, že Bůh by mohl existovat, mě znepokojovala ještě nějakou dobu. Pak jsem se rozhodla, že o tom řeknu jedné kamarádce katoličce. Ta mi pak pořídila Bibli a půjčila nějakou knihu otázek a odpovědí o víře. Vše bylo tak nové, šokující, neuvěřitelné, ale zároveň to dávalo smysl. Líbily se mi křesťanské hodnoty. Líbilo se mi, jak mluvil v evangeliích Ježíš Kristus. Do té doby jsem se zmítala mezi různými názory a životním stylem lidí okolo sebe a zoufale jsem se snažila najít svou cestu. Něco, co by dávalo smysl a vedlo dobrým směrem můj život. Tohle pro mě začínalo být světlem v tunelu, něco unikátního a velmi oslovujícího. Od té doby jsem prožívala své dny s Bohem, mluvila jsem s Ním v prvních modlitbách. Obrovská radost, že nejsem sama, že On mě vede a stará se o mě, se nedala skrýt.
Přesvědčení, že chci odevzdat Bohu svůj život, sílilo a touha se nechat pokřtít a patřit do církve – do Boží rodiny – také. Modlila jsem se k Bohu i četla Bibli už nějaký čas, chodívala na společenství modliteb mezi mladé katolíky. Tam jsem poznala kamarádku, která už nějakou dobu chodila mezi bratry a sestry do protestantského sboru věřících. Zde se jí dostalo mnoho odpovědí na její duchovní otázky. Začala jsem tam také chodit. Kvalitní kázání i vyučování způsobilo hlubší poznání Boha i Pána Ježíše Krista. Poznávala jsem ho jako Stvořitele makrosvěta i mikrosvěta, ale také jako mého Spasitele – Zachránce, který musel být obětován za můj hřích. Jasně jsem poznávala, že i jako celkem slušná holka mám hříšnou přirozenost a na svém kontě pěknou řádku společensky přijatelných hříchů. Znáte to? Někdy nelaskavé jednání s rodinou, občas nějaká ta lež, aby si to člověk ulehčil, život který se točí kolem sebe, svých plánů, úspěšného studia i hudebních úspěchů našeho komorního souboru, strach co si druzí pomyslí…..
Poznávala jsem Ho jako laskavého soucitného Boha, který je za všech okolností s námi. Jako soudce, kterému se jednou budeme ze všeho zodpovídat. Jako věčného Boha, který má moc mě převést ze smrti do věčného života s Ním. Jsem vděčná, že znám smysl svého života – žiju pro svého Pána a jsem tu ne pro sebe, ale pro to, abych sloužila druhým. Vím, kam jdu – umírání znamená, že domov a Boží sláva je už na dohled. Vím, že potřebuju Boží milost, aby mi odpouštěl, když se proviním proti Jeho standardu lásky, aby mi otvíral oči, dával moudrost a vnímavost i růst v lásce k druhým.
S Bohem žiju už víc než třicet let. Nikdy mě nezklamal. Je pevnou kotvou v nejisté době, v morálním zmatku, nebo když se nedaří. Stačí na mou slabost a dokonce se v ní projeví Jeho síla. Mění moje tvrdé srdce. Osobně prožívám Jeho péči i vyslyšené modlitby. Jsem nadšená, že Pán Ježíš nás nazval svými přáteli a dokonce svými bratry a sestrami. A jsem vděčná, že už nemusím žít jenom tu pozemskou realitu, ale i tu „nebeskou“ s perspektivou věčnosti.