Vyrůstal jsem v rodině, kde se chodilo do sboru spíš z povinnosti, alespoň podle mého dětského vnímání. Bylo to víceméně jen typické trávení nedělního dopoledne bez nějaké vnější radosti z obecenství s Bohem a jeho věrnými následovníky. Doma se víra moc viditelně nežila. V nedělní škole (tj. program pro mladší školní děti místo bohoslužeb) jsem to měl docela rád. Později, když už jsem byl starší a zařadil se mezi dospělé návštěvníky bohoslužeb, jsem se většinou snažil poslouchat kázání a neutíkat v myšlenkách. Pamatuji si z té doby častý pocit vlastní nedostatečnosti a přísného Boha, který bude hledět na naše skutky jako soudce – ne s tím, jestli si za ně zasloužím nebo nezasloužím spasení, ale jestli nějakým svým jednáním nějak nehřeším. Ohledně vlastního spasení a cesty do nebe jsem neměl jasnou představu. Ale kde jsem měl jasno bylo, že na nás je – Bůh to po nás chce, abychom žili tak, jak bychom měli žít. Jenže co to přesně znamenalo? Je toto dostatečné? Když dělám něco jiného, není to už cesta k zatracení? S vírou, že Bůh skutečně je, jsem problém neměl, věřil jsem v něj. Ale neznal jsem pravou povahu jeho milosti a lásky.
Z mnohých kázání i mládežnických programů jsem věděl, že bych se měl modlit a číst (a znát) Bibli, nejenom se podle toho chovat. Výsledkem bylo, že jsem se čas od času ze zlého svědomí vnitřně donutil k Písmu sednout a něco si přečíst a aspoň chvilku se pomodlit. Přitom jsem, trochu paradoxně, měl zvyk se před usnutím krátce pomodlit a poděkovat Bohu za den. Pamatuji si z dětství jednou na obrovský ranní úlek a pocit hříšného průšvihu, když jsem se probudil a uvědomil si, že jsem předchozí večer zapomněl říct amen v mé modlitbě před spaním a Bůh na mě musel celou dobu čekat, než ji dokončím.
Víra, kterou jsem prožíval, byla jako nějaký zákon, co musím a co bych měl, ale hluboko uvnitř jsem tušil, že můj vztah s Bohem není v pořádku. Stále jsem byl od Něj ve skutečnosti daleko, i když jsem býval v neděli dopoledne na bohoslužbě, večer třeba šel ještě na bohoslužby pro mladé a v týdnu na setkání věřící mládeže.
Zlom nastal, když jsem potkal svou budoucí manželku, která mě seznámila s vedoucím mládeže jiného společenství křesťanů. Jejich způsob chápání Bible mě mnohdy překvapoval, ale hlavně jejich důraz na osobní vztah s Ježíšem Kristem, který jsem neměl a ani jsem o tom vlastně nevěděl. Měl jsem za to, že stačí ta snaha, ten způsob života, kterými jsem se snažil k Bohu dostat „vlastními silami“. Dodnes si pamatuji na pocit marnosti, který mě obklopil, když jsem si po jednom rozhovoru s vedoucím mládeže uvědomil, že jsem to celou dobu dělal a chápal špatně, že skrze vlastní úsilí cesta k Bohu nevede a že mám zahodit vše dosavadní a začít úplně znovu. Jediná cesta k osobnímu vztahu s Bohem vede skrze Ježíše Krista a jeho vykoupení. Svoje spasení a vztah s Bohem nemůžu stavět na své snaze se k Bohu přiblížit, když mi nedá nové srdce, jak to zaslíbil ve svém Slově. Stačilo to jen přijmout, vše už bylo předem vykonáno. Je to jako dárek pro mě, který dokud nechám ležet, tak není můj. Žil jsem do té doby v povinnostech, co musím, abych byl správný křesťan, ale najednou jsem z toho byl vysvobozený a kupodivu jsem podobné věci mohl, a dokonce chtěl sám dělat – už s radostí a vděčností nového srdce. Prožil jsem znovuzrození.
Když se ohlédnu zpět na cestu s Bohem, tak musím říct, že mě nikdy nezklamal. Získal jsem díky Jeho milosti vedení v mnoha životních situacích, dával mi mnohokrát zažít pokoj, když jsem čelil nejisté budoucnosti a umožnil mi radovat se z mnoha větších i menších vítězství. Když přicházely těžší chvíle, mohl jsem jimi projít s Jeho pomocí, provázel mě, jak to zaslíbil v Žalmu 23 – i kdybych šel údolím nejhlubší tmy, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou. Vím také, že je nablízku a slyší své věrné, kteří k němu volají. Ne vždy je modlitba vyslyšena, jak bychom si přáli, ale vím, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo ho milují.