Úvod
Možná vás překvapí, že i když jsme presbyteriáni, jsme také baptisté. Jinými slovy, křtíme. Naše neshoda s bratry baptisty nespočívá v tom, zda bychom měli křtít. Neshodneme se na tom, koho bychom měli křtít. Proč křtíme děti věřících?
Dovolte mi poznamenat, že nejsme sami. Křest dětí je totiž historická křesťanská praxe. A. A. Hodge ve své knize Outlines of Theology tuto otázku shrnuje takto: „Praxe křtu dětí je instituce, která existuje jako fakt a ve všeobecné církvi převládá, s výjimkou moderních baptistů, jejichž původ lze vysledovat k německým anabaptistům kolem roku 1537.“ Na důkaz svého tvrzení pak cituje Irenea (který se narodil kolem roku 97 po Kr.), Justina Martyra (138), Tertulliana (narodil se kolem r. 160), Órigena (narodil se kolem r. 185), Cypriána (253) a Augustina (narodil se r. 354). Hodge dochází k závěru, že „křest dětí je převládající praxí (a) od apoštolského věku, (b) ve všech částech rané církve, (c) pokračuje bez přerušení až do dnešní doby, (d) v každé z velkých historických reformačních církví“ (str. 622–623). A to je zajímavé a povzbuzující. Ale není to důvod, proč křtíme děti.
V zásadě jde o to, že v Ortodoxní presbyterní církvi křtíme děti věřících proto, že jsme pevně přesvědčeni, že nám to Bůh říká! Abychom správně odpověděli na otázku, zda máme křtít děti, musíme se podívat do Božího slova, které je naším autoritativním vůdcem. Musíme se tedy ptát: „Je křest dětí biblický?“
Přesto se stále musíme vypořádat s otázkou, jak přistupovat k Bibli, abychom jí správně rozuměli. Věřící často k otázkám, jako je křest, přistupují tak, že se dívají na navzájem nepropojené „důkazní texty“. Ptají se: „Který biblický verš přímo učí křest nemluvňat?“ U tohoto přístupu však jasně vidíme vážný problém, protože stejný přístup používají různé sekty, aby popřely další učení. Ptají se například: „Který biblický verš jasně učí, že se sobotní den odpočinku změnil ze sedmého dne týdne na první?“ Přesně stejný přístup používají sekty k tomu, aby popřely základy víry. Například: „Který biblický verš přímo učí Trojici?“
Lepším způsobem, jak přistupovat k Bibli, je nechat Písmo, aby vykládalo samo sebe – tedy vykládat biblické texty ve světle jejich bezprostředního kontextu, ve světle širšího kontextu a ve světle celého systému pravdy, který se odvíjí v Božím slově. Tento přístup je lepší, protože k tomu, abychom mohli správně chápat jednotlivé texty, musíme je vykládat v jejich kontextu. Když použijeme tento přístup, zjistíme, že existuje jasný biblický základ pro křest jak věřících, tak jejich dětí.
Podívejme se na biblický základ pro křest nemluvňat tím, že si prostudujeme následující vysvětlení obsahující pět kroků:
(1) Církev Starého zákona a novozákonní církev jsou v podstatě tatáž církev.
(2) Bůh považuje děti věřících za příslušníky této církve.
(3) Ve starozákonní církvi obdržely děti věřících, protože byly příslušníky církve, znamení smlouvy – obřízku.
(4) V novozákonním období Bůh znamení obřízky nahradil křtem.
(5) V novozákonním období proto mají děti věřících – protože jsou členy církve – obdržet znamení křtu.
Podívejme se na těchto pět kroků blíže.
Krok 1
Církev Starého zákona a novozákonní církev jsou v podstatě tatáž církev.
Podobně jako v případě housenky a motýla jsou církev ve Starém zákoně a novozákonní církev výrazně odlišné svou formou, ale mají stejnou podstatu.
V obou je stejná cesta ke spasení. Římanům 4,13: „Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.“
Obě vyhlížejí ke stejnému Spasiteli. Římanům 3,20–26: „…vždyť ze skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky … Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.“ Ve starozákonních dobách byli lidé spaseni tím, že se spoléhali na vykupitelské dílo, které Bůh zajistí v Kristu. Dnes jsou lidé spaseni tím, že se spoléhají na vykupitelské dílo, které Bůh zajistil v Kristu.
Když starozákonní věřící přinášeli oběti s vírou, spoléhali se na oběť, kterou jednoho dne dá Bůh. Židům 10,1.4.10.12: „V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. … neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. … Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. … Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží.“
Obě mají stejný smluvní vztah. Galatským 3,7–9.14.29: „Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: ‚V tobě dojdou požehnání všechny národy.‘ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. … To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru. … Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“
Obě jsou údy téhož těla. Efezským 2,11–13: „Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. … Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. “
Obě jsou „ratolestmi“ na stejné olivě. V Římanům 11,17–32 apoštol Pavel prohlašuje, že Izrael nebyl zavržen, ale že mnohé z Židů v církvi nahradili pohané. Když přirovnává Izrael k olivovníku, říká, že nevěřící židovské větve byly odříznuty a byly naroubovány věřící pohanské ratolesti. Předpovídá také dobu, kdy Bůh obrátí mnoho Židů, kteří byli odříznuti, a naroubuje je zpět na stejný strom jako věřící pohany.
Protože církev ve Starém zákoně a novozákonní církev jsou v podstatě stejná církev, někdy se jejich označení používají střídavě. Bible na jednu stranu označuje starozákonní Izrael jako „církev“. Slovo církev v Novém zákoně (řecky ekklésia) odpovídá slovu shromáždění ve Starém zákoně (hebrejsky qahal). List Židům 2,12 (kde je citován Žalm 22,23) proto označuje církev jako „shromáždění“. A Štěpán nazývá shromáždění Izraele u hory Sínaj jako „církev v pustině“ (Skutky 7,38, King James Version; „shromáždění lidu na poušti“, ČEP).
Na druhou stranu Bible v Galatským 6,16 označuje novozákonní církev jako „Boží Izrael“. Apoštol Petr vztahuje v 1. Petrově 2,9 bohatou terminologii starozákonního Izraele na novozákonní církev: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘.“ Apoštol Pavel popisuje všechny, kdo se spoléhají jen na Krista, jako „pravou obřízku“ (Fp 3,3). „Starší“ novozákonní církve jsou označeni stejným jménem a mají stejnou funkci jako ti ve starozákonním shromáždění.
Starozákonní a novozákonní církev jsou tedy ve své podstatě tatáž církev.
Krok 2
Bůh považuje děti věřících za příslušníky této církve.
Naši baptističtí bratři někdy nechápou, proč děti věřících považujeme za členy církve. Důvodem je to, že sám živý Bůh považuje děti věřících za členy své církve.
Genesis 17,7: „Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.“
Bůh nikdy nezrušil princip, podle něhož jsou děti věřících členy církve. To je velice důležité. Aby mohli lidé, kteří nesouhlasí s křtem dětí, obhajovat svůj názor, musí dokázat, že Bůh tento princip zrušil. Kde to Boží slovo učí? Tato otázka si žádá vysvětlení. Matthew Henry to ve svém pojednání o křtu dětí (A Treatise on Baptism) podává takto:
Naši protivníci nás vyzývají, abychom pomocí jasného biblického textu dokázali, že děti spadají do smlouvy. Když však dokážeme, že byly zahrnuty ve smlouvě, je na nich, aby dokázali, kde a kdy byly ze smlouvy vyloučeny. To nebyli zatím schopni dokázat, nenabídli ani jediný krok. Je nad slunce jasnější, že semeno věřících mělo právo na ustavující pečeť smlouvy. A jakým způsobem o toto právo přišli? …
Pokud semeno věřících, kteří byli přijati do smlouvy a měli právo na ustavující pečeť v rámci Starého zákona, jsou nyní ze smlouvy vyloučeni a připraveni o toto právo, pak byla v době zákona hojnější milost než v době evangelia, a to je absurdní. Je možné si představit, že pohané jsou na tom ve vztahu ke svým dětem hůře než v době [Starého zákona]? Když se tehdy stal pohan proselytou a byl přijat do smlouvy, jeho semeno tam bylo vzato s ním. A tato výsada je jim nyní upírána? Je semeno Abrahamovy víry v horším postavení než semeno Abrahamova těla?
Z toho vyplývá, že baptistický pohled stojí na tomto skrytém předpokladu – předpokladu, že v novozákonní církvi již děti věřících nejsou členy církve.
Když budeme číst Nový zákon, najdeme pravý opak! Nový zákon je v souladu se Starým v tom, že nadále počítá s tím, že děti věřících jsou zahrnuty do církve.
Pán Ježíš Kristus počítal s tím, že děti věřících jsou součástí církve. Lukáš 18,15–16: „Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: ‚Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.‘“
Apoštol Petr také počítal s tím, že děti věřících byly zahrnuty do církve. Skutky 2,39: „Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh“ jsou ozvěnou Genesis 17,7! Petr mluvil k Židům – lidem, kteří byli hluboce zakořeněni ve Starém zákoně. Kdyby chtěl učit, že Bůh ruší princip týkající se členství v církvi pro děti smlouvy, pak zvolil navýsost nesprávná slova!
„Moment,“ mohl by někdo namítnout, „Petr nemluvil o slibu daném Abrahamovi. Mluví o příslibu Ducha svatého (verš 38), ne?“ Ano, mluví, ale podívejte se znovu do Galatským 3,14: „To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.“ Slib daný Abrahamovi zahrnuje i zaslíbení Ducha. Petr proto říká, že slib daný Abrahamovi je pro vás a vaše děti přímo teď v novozákonní době.
Také apoštol Pavel počítal s tím, že děti věřících jsou zahrnuty v církvi. Kdyby chtěl učit, že Bůh již nezahrnuje děti smlouvy do církve, použil zcela nevhodná slova, když mluvil se žalářníkem ve Filipech (Skutky 16,31): „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“
V 1. Korintským 7,14 Pavel také počítá s tím, že Bůh zahrnuje děti do svého smluvního společenství, církve: „Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté!“ Slovo svatý patří ke smlouvě. Znamená „oddělený“. Děti třeba jen jednoho věřícího rodiče jsou svaté, tedy zvláštním způsobem oddělené pro Boha.
V Efezským 1,1 (ČSP) Pavel říká, že svůj list píše „svatým v Efesu“. Podstatné jméno svatý (v řečtině) je odvozeno od přídavného jména svatý a znamená „ten, kdo je svatý“. V Efezským 6,1 Pavel přímo oslovuje některé ze svatých, kteří jsou součástí církve v Efezu: „Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem.“
Jak je vidět, děti věřících jsou součástí církve. Bůh je zahrnul mezi členy starozákonního společenství a princip „vy a vaše děti“ nikdy nezrušil. Nový zákon ho naopak potvrzuje a nese ho dál.
Krok 3
Ve starozákonní církvi obdržely děti věřících, protože byly příslušníky církve, znamení smlouvy – obřízku.
Na tomto bodě se všichni víceméně shodují, podíváme se proto jen na jeden verš, Genesis 17,10–12: „Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva.“
Krok 4
V novozákonním období Bůh znamení obřízky nahradil křtem.
Jak poznáme, že Bůh nahradil obřízku křtem? Za prvé, Pán Ježíš staví křest místo obřízky jako obřad, jímž člověk vstupuje do viditelné církve.
Kdykoli se někdo obrátil ve Starém zákoně, musel být obřezán na znamení svého vstupu do církve. Když ale Ježíš dal své velké poslání a přikázal učedníkům, aby šli do celého světa a činili učedníky ze všech národů, přikázal své církvi, aby obrácené křtila, místo aby je obřezávala (Matouš 28,19). Ježíš tedy nahradil obřízku křtem.
Za druhé, Boží slovo učí, že obřízka a křest mají stejný duchovní význam. Naši baptističtí bratři říkají, že obřízka byla národním znamením, avšak křest je duchovním znamením. Co ale říká Bůh?
Deuteronomium 30,6: „Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ.“ Jinými slovy, obřízka symbolizovala nové narození, znovuzrození!
Jeremjáš 4,4 nám také říká, že je znamením obrácení – pokání a víry: „Obřežte se kvůli Hospodinu, obřežte svá neobřezaná srdce, mužové judští, obyvatelé Jeruzaléma, aby mé rozhořčení nevyšlehlo jako oheň a nehořelo a nikdo by je neuhasil, a to pro vaše zlé skutky.“
V Římanům 2,28–29 čteme: „Pravý žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha.“ I zde byla obřízka symbolem znovuzrození. Nedávala automaticky spasení. Ve Starém zákoně byla stejně jako v Novém potřebná osobní víra v Boží záchranu.
List Římanům 4,11 o Abrahamovi říká: „Znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena.“ Zde vidíme, že obřízka byla znamením a pečetí spasení – ospravedlnění skrze víru.
Proto Pavel ve Filipským 3,3 píše: „Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci.“ Lidé, kteří se spoléhají na Krista jako svého Spasitele, mají realitu, která byla symbolizována obřízkou, takže nyní, když nastala doba Nového zákona, mohou být považováni za ty, kdo byli skutečně obřezáni.
A tak Pán Ježíš za prvé stanovil křest místo obřízky jako obřad označující vstup člověka do církve, a za druhé Bible učí, že obřízka a křest mají stejný duchovní význam. Za třetí, Nový zákon uvádí zcela jasné paralely mezi obřízkou a křtem. Dokonce tyto pojmy mezi sebou zaměňuje.
Koloským 2,11–12 například tak silně spojuje obřízku a křest, že je dokonce ztotožňuje: „V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.“ Jinými slovy, váš křest byl vaší křesťanskou obřízkou. Berkeleyho překlad objasňuje doslovný význam tohoto verše: říká, že jste obdrželi Kristovu obřízku, „když jste byli pohřbeni s ním ve křtu“. Nový zákon neoddělitelně spojuje obřízku a křest. A co Bůh spojil, neměl by člověk rozdělovat.
V konečném důsledku je křest pro Nový zákon totéž, čím byla obřízka pro Starý zákon. To znamená, že stejná námitka, kterou často vznášejí naši baptističtí bratři proti křtu malých dětí jako oprávněné novozákonní praxi, platí také proti obřízce dětí jako oprávněné starozákonní praxi. A přesto obřízku dětí nařídil sám Bůh! Neměli bychom se domnívat, že jsme moudřejší než Bůh.
Krok 5
V novozákonním období proto mají děti věřících – protože jsou členy církve – obdržet znamení křtu.
Protože (1) církev Starého zákona a novozákonní církev jsou v podstatě tatáž církev, (2) Bůh považuje děti věřících za příslušníky této církve, (3) ve Starém zákoně obdržely děti věřících, protože byly příslušníky církve, znamení obřízky, a protože (4) v novozákonním období Bůh znamení obřízky nahradil křtem, logicky z toho vyplývá, že (5) dnes děti věřících, protože jsou členy církve, mají obdržet znamení křtu.
„Zdá se, že tento způsob dokazování dává smysl,“ mohl by někdo namítnout, „ale nepopírá ho Pán jasně v Markovi 16,16: ‚Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen‘? Neučí tento verš, že víra musí předcházet křtu? Protože nemluvňata nemohou věřit, neměla by být křtěna.“
Věříme, že Marek 16,16 je Boží slovo (ačkoli většina moderních překladů ho vynechává, protože se nenalézá v nejstarších dochovaných rukopisech) a že se musíme podřizovat celému Božímu slovu. Proč nás proto tato námitka nepřesvědčí?
Za prvé je potřeba poznamenat, že tato námitka by platila i proti obřízce dětí. Bůh řekl Abrahamovi, aby věřil a dal se obřezat. Osobní víra byla pro spasení stejně tak důležitá ve Starém zákoně, jako je důležitá v Novém. Dospělí, kteří se obrátili k judaismu, museli nejprve uvěřit a pak se dát obřezat. A přesto sám Bůh nařídil obřízku dětí!
Za druhé, vidíme, že tato námitka musí být neplatná, protože se snaží dokázat příliš mnoho. Základní argument spočívá v tom, že vzhledem k tomu, že nemluvňata nemohou věřit, nemohou být pokřtěna. Pokud však stejnou logiku uplatníme na zbytek verše, musíme dojít k závěru, že vzhledem k tomu, že nemluvňata nemohou věřit, nemohou být ani spasena. Kdyby tato námitka platila, nestála by jen v cestě křtu malých dětí, ale i tomu, aby mohly jít do nebe. To by však bylo nebiblické.
Za třetí, vidíme, že se tato námitka mýlí, protože se rovná spravedlnosti ze skutků. Tím, že křest opírá o lidskou schopnost, předpokládá, že zachraňující víra je výsledkem těla a nikoli činem Boží svrchované milosti. Bible však trvá na tom, že nikdo, opravdu nikdo – ať už dítě, nebo dospělý – není schopen uvěřit Kristu a spolehnout se na něj, dokud mu to nadpřirozeným způsobem neumožní Duch svatý (Efezským 2,1n). Měli bychom být vděční, že Bůh není vázán naší neschopností, protože kdyby byl, byli bychom všichni do jednoho bez naděje! Avšak to, co je nemožné u člověka, je pro Boha možné! Bůh může vytvořit víru i v nemluvněti. Vidíme to v Žalmu 22,10: „Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh.“ Bůh může víru vytvořit dokonce i v nenarozeném dítěti, jako v případě Jana Křtitele (viz Lukáš 1,41). Prožil znovuzrození ještě dříve, než se narodil! To vše je možné díky úžasné Boží milosti. A i to patří k tomu, co křest říká: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ (Jan 15,16).
Za čtvrté, logický problém této námitky uvidíme, když stejnou logiku použijeme na další verše. Podívejme se na 2. Tesalonickým 3,10: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ Kdyby logika této námitky byla správná, pak bychom museli říct, že nemluvňata nemohou pracovat, a proto nemohou jíst. Vztahovat verš 2. Tesalonickým 3,10 na nemluvňata ovšem jasně znamená vytrhovat ho z kontextu. A přesně to je případ používání Marka 16,16 jako námitky proti křtu malých dětí. Marek 16,16 je příkaz vztahující se na evangelizaci nepokřtěných dospělých – a my se jím řídíme. Nepokřtěný dospělý musí vyznat víru v Krista, než mu udělíme křest. To platilo i ve Starém zákoně v případě obřízky a platí to i v Novém zákoně v případě křtu.
Další mohou namítnout: v Bibli není žádný přímý či explicitní příkaz ke křtu dětí věřících. To je pravda. Přesto Boží princip „vy a vaše děti“ mluví dostatečně jasně a hlasitě. Nepřímo nebo odvozeně z něj vyplývá příkaz křtít děti věřících. Pokud nemají být děti věřících křtěny, pak musíme hledat příkaz, aby děti věřících již nadále nepřijímaly znamení smlouvy. Žádný takový příkaz v Novém zákoně nenajdeme!
Jak jsme již viděli, Nový zákon naopak předpokládá princip „vy a vaše děti“. Ve světle tohoto předpokladu se zamyslete nad těmito příklady křtu v Novém zákoně:
Skutky 16,15: „Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni…“
Skutky 16,33 (B21): „(Ještě v tu noční hodinu je totiž vzal k sobě, aby jim omyl rány.) Hned nato se dal s celou svou domácností pokřtít.“
1. Korintským 1,16: „Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.“
Jak asi těmto veršům rozuměli první křesťané – většinou Židé, kteří byli hluboce zakotveni ve starozákonních Písmech? Boží slovo nikde neříká, že tyto domácnosti či rodiny tvořili pouze dospělí. Žid by automaticky předpokládal, že ve většině z nich (ne-li ve všech) byly děti. Kdyby děti smlouvy neměly již dále dostávat znamení smlouvy, proč to nevyvolalo v rané církvi velký chaos? Nepotřebovali by první věřící pokyny pro opačný případ, jako je potřebovali v případě mnoha jiných problémů? Proč nikde nenajdeme ani náznak takových pokynů? Nedává to smysl – pokud Bůh ovšem nepokračoval ve stejném způsobu jednání s věřícími a jejich dětmi!
V celém Novém zákoně ovšem nenajdeme ani příklad „křtu věřícího“, který vyrostl v křesťanské rodině. Kdybychom přijali baptistické předpoklady, musely by existovat tisíce takových případů, než byla novozákonní Písma dokončena. Přesto v Bibli nenajdeme ani jediný takový příklad. Nikde se o tom neučí. Proč ne? Ani to nedává smysl – pokud ovšem Bůh nepokračoval ve stejném způsobu jednání s věřícími a jejich dětmi!
Jak vidíte, argumenty baptistů se většinou snaží přesunout důkazní břemeno na ty, kdo křtí nemluvňata. Stále opakují: „Ukažte mi explicitní příkaz nebo příklad křtu dětí v Novém zákoně.“ Když však k problematice přistoupíme ve světle celého systému pravdy, jak se zjevuje v Božím slově, vidíme, že důkazní břemeno je ve skutečnosti na našich baptistických bratrech. To oni jdou proti smyslu Bohem zjeveného způsobu jednání s jeho lidem. To oni musí dokázat, kde v Bibli se učí, že Bůh zrušil princip „vy a vaše děti“, který dal v Genesis a potvrzoval v celé Bibli. To oni musí ukázat, kde Boží slovo učí, že Bůh již nejedná s jednotlivci a rodinami tak, jak vždy jednal. A přesně to nedokážou.
Závěr
Ve světle kumulativních důkazů Písma je Ortodoxní presbyterní církev přesvědčena (jak bylo přesvědčeno i historické křesťanství), že odpověď na otázku, zda je křest nemluvňat biblický, zní zcela jasně ANO! Bůh zjevuje, že chce církev rozšiřovat jak v prostoru (pomocí obrácení pohanů), tak v čase (pomocí smlouvy vztažené na výchovu dětí, aby generace za generací vyrůstala ve víře a sloužila Pánu).
Bůh jedná s jednotlivci i rodinami. To znamená, že obrácení není automatické. A křest není žádné kouzlo. Křest nezaručuje spasení o nic víc, než ho zajišťovala obřízka. Spasení je jen z milosti skrze víru v Krista. Římanům 2,28–29 můžeme oprávněně použít takto: „Nejste křesťanem, pokud se ke křesťanství hlásíte jen navenek, a křest také není jen vnější a fyzický. Ne, křesťanem jste jen v případě, že jím jste vnitřně, a křest je křtem srdce, Duchem, ne na základě písemného kodexu.“
Pro křesťanské rodiče z toho vyplývá, že musí aktivně vyučovat své děti v křesťanské víře. Nemohou se k dětem chovat neutrálně, dokud nebudou „dost staré na to, aby se rozhodly samy“. Ve křtu dítě za své přijímá sám živý Bůh. Rodiče proto musí své děti vychovávat tak, aby Kristu smlouvy odpověděly vírou a poslušností.
Pro děti smlouvy naopak platí, že musí Kristu smlouvy odpovědět vírou a poslušností. Musí osobně uvěřit v Ježíše jako svého Spasitele. Pokud to neudělají, půjdou do pekla. A dovoluji si připomenout, že Bible nás varuje, že nejrozpálenější místa v pekle jsou vyhrazena pro ty, kdo okusili nebeského daru a odvrátili se od něj. Co se však týká vás, jsem přesvědčen o lepších věcech! Křtem vám Pán říká: „Mé dítě, patříš mi. Dej mi své srdce.“ Uděláte dobře, když odpovíte: „Pane, dávám ti své srdce, hned a upřímně.“
Bůh zahajuje, plánuje a ustanovuje spasení svého lidu. Kristus prostřednictvím svého slova a Ducha buduje svou církev a dal nám křest jako znamení, pečeť a prostředek potvrzující sliby evangelia. Je to obrovská výsada pro vás i vaše děti. Bůh se ve své milosti zavazuje k dodržování slibů daných v jeho slově. A volá vás a vaše děti a děti vašich dětí, abyste dodržovali jeho smlouvu a prožívali jeho požehnání z generace na generaci.
Larry Wilson je kazatelem Orthodox Presbyterian Church.
Přeloženo z anglického originálu:
Why Does the OPC Baptize Infants? by Larry Wilson, 2007.
Překlad: Mgr. Radka Brahová
První vydání: Cesta milosti nakladatelství, Praha 2020